Člověk a květina
Člověk je jako kytička.
Roste ze semínka, kvete, vykvete,
odkvétá, uvadá.
Na cestě té různé květiny,
broučky, potkává.
Ve větru se chvějící,
i se opylující.
Na vzdory časů,
břehům moří pocitů.
Děj se, co děj, čas důmyslný, důsledný je.
Navzdory rčení, pravdy o tom, že čas není.
Přeletí meluzíny životem si,
klapnou víčka člověku, opona padá.
Čas neduhů končí,
a člověk si chladnou hlavou spí.
Onehdá, když ještě
nebyla opona dole,
když se hrálo,
běs a shon, když se hrálo, i pohádkově,
květinkou Láska vlála, krásně.
Hudba srdíčkem Láskyplná,
jí zněla, překrásná.
Točí se, kolotoč života, točí,
nežli se člověku otočí.
Nežli se člověku dotočí.
Pak zbývá jen, říkat si,
jaké to bylo krásné,
když jsem se mohl, mohla, dívat, květince té,
které, krásné, překrásné do očí.
Člověk je jako květinka, rostlinka,
člověk je, takovou si, rostlinkou.
